02.02.2013 –– umění –– Kateřina Kombercová

Na unikátní výstavě ve vídeňské Albertině, která probíhá až do 17. února 2013, se rakouský umělec Erwin Wurm zabývá lidským tělem, dokonce i tím svým. Expozice s názvem De Profundis neboli Z hlouby nabízí autentický pohled do nitra mužského těla, tak jak ho vidí samotný Wurm. Přinášíme exkluzivní rozhovor s autorem.

Ukazuje tak skutečný obraz stárnoucího muže, a svým překvapivě realistickým pojetím dává nahlédnout do chátrající schránky jeho těla. S využitím různých médií usiluje  tento světově uznávaný umělec o konfrontaci reálného vnímání lidského těla v 21. století s řečí těla v období gotiky, která vycházela ze vznitření a askeze.

Erwin Wurm (1954), který pochází z rakouského městečka Bruck an der Mur, se na mezinárodní umělecké scéně proslavil s takzvanými minutovými sochami nebo pak komickými sochami jako například Fat Car, které zkreslují nám velice známé předměty. Povedený kousek s názvem Narrow House, miniatura domku jeho rodičů, zmáčkla na šestinu své normální velikosti, se stala magnetem pro diváky na Bienále v Benátkách v roce 2011.

A co Vás na výstavě ve Vídni čeká? To Vám řekne osobně umělec Erwin Wurm v exkluzivním rozhovoru pro DesignMag.cz

De Profundis působí na první pohled velmi realisticky a vážně, do jisté míry až destruktivně. Zpodobnil jste zde mužské tělo, tak jak ho vidíte Vy.  Obvykle ve svých dílech přistupujete k věcem ale se smyslem pro humor. Kde máme tento humor hledat ve Vaší současné umělecké tvorbě?
Já se vlastně nikdy nezaměřuji na humor jako takový, ale zabývám se společností. A to většinou lidi rozesměje, protože v mém umění rozpoznají něco jim dobře známého, nějakou věc nebo situaci, kterou již zažili, akorát je tato situace či věc znázorněna z jiné perspektivy.

Ve Vaší nové, zatím neuzavřené skupině děl jste zvěčnil své přátele, kolegy a sám sebe in natura. Mezi nahými muži na Vašich fotografiích, které jste pak z části přemaloval a vytvořil tak jakýsi 3D efekt, jsou známé veřejné osobnosti jako např. ředitel Burgtheatru Matthias Hartmann, nebo rakouští umělci jako Christian Ludwig Attersee nebo Hermann Nitsch. I když vypadají téměř k nepoznání, díky tomu, že jste některé části těla přemaloval a deformoval, jsou to přeci jen známé osobnosti, které se obnažili před Vaší kamerou. Proč jste se rozhodl pracovat s tak známými lidmi? Nemohl to být někdo jiný, třeba muž z ulice?
Požádal jsem je, jelikož to jsou umělci jako já a hlavně moji přátelé. Víte, umělci často tvoří své autoportréty, protože je jednodušší sám sobě položit trapnou otázku, nebo udělat zesměšňující pózu, a také z toho důvodu, že jsou sami sobě dostupní. My jsme všichni zhruba ve stejném věku, což je legrační, divné, a dramatické.

Původně se měla výstava jmenovat 1A Herrensahne. Pak jste se rozhodl pro jiný název De Profundis. Proč?
Termín 1A Herrensahne se používá v severním Německu, a znamená to, že jde o něco skutečně dobrého, něco, co je TOP.  Ale v Rakousku si mysleli, že když použijí tento název pro výstavu a pak se k tomu dají ty obrazy nahých mužů, každého okamžitě napadne sperma. A o tom to není. De Profundis se zde vztahuje na dopis Oscara Wilda, který psal z vězení svému milenci, když byl na dně, a utápěl se v depresích. Stejně tak se název vztahuje na žalm, ve kterém se člověk odvolává k Bohu s prosbou o pomoc. „Jen se na mně podívej. Bože, pomoc mi prosím..”

Jednou z hlavních myšlenek De Profundis je stárnoucí mužské tělo. Vnímáte snad stárnutí mužského těla jako groteskní?
Není to jen o stárnutí mužského těla. Zajímal jsem se hlavně o řeč těla v období gotiky. Muži, kteří pózují v neobvyklém stylu, jak stojí a jak jsou zranitelní. My už takhle dávno nestojíme. Dříve neprezentovali svoje tělo, ale byla to duše, která  stála v popředí, což odráží zcela jiné vidění světa. Tělo bylo jakousi nádobou pro duši. V dnešním světě je tělo jako zboží, jako cokoliv jiného. Mně zajímalo tyto dva zcela odlišné světy propojit v jednom momentu.

Vaše řada prací je v současné době neuzavřena. Jsme tedy svědky umění v procesu?
Skupina děl je sice kompletní, ale mě by dále zajímalo udělat 3D instalaci a tak tuto výstavu uzavřít. Deformovat staré mužské těla je méně dramatické, o to více strhující by bylo, kdybych změnil a zkreslil těla mladých žen.

Kdy a kde vznikla myšlenka udělat výstavu De Profundis?
Vzniklo to vše asi před 1,5 rokem, když mně ředitel Albertiny Klaus Schröder oslovil, abych udělal výstavu. Chtěl jsem vytvořit něco zcela nového.  Mám rád výzvu a určitý vývoj. Pak mně napadlo, že bych mohl vyfotit své kolegy, ale uvědomil jsem si, že to je málo. Když jsem jako každou zimu odcestoval do Thajska a cestoval dále po Kambodži a Laosu, kde jsem se náhodou ocitl v letovisku, kde novomanželé tráví své líbanky, a já zde byl úplně sám, byl to zvláštní pocit jakési izolace. Měl jsem zde hodně času se na sebe podívat a zamyslet se. Zde také vznikly skicy související s gotikou.

Ve svých dílech se obvykle zabýváte každodenními předměty a situacemi. Jak tyto předměty podle Vás souvisí s lidskými bytostmi a jak je a celkovou společnost definují?
V dnešní době je i tělo předmětem. Své tělo můžete i prodat. Lidé mají silné vztahy k předmětům, a definují se skrze tyto předměty, skrze to co vlastní, jak se oblékají, atd. Být či vlastnit? Dnes jsme spíše na té straně materialistické než duševní, což vyjadřuje hodnoty dnešní společnosti.

Mluvíme-li o předmětech každodenní potřeby, na jaký lpíte nejvíce Vy sám?
Pravděpodobně telefon, ale to je různé. Mám rád auta. Myslím, že právě mobil a počítač jsou předměty, se kterými jsme neustále spojeni, a které nás také spojují s okolním světem.

Jak se zrodila myšlenka stát se umělcem?
Bylo mi 14 nebo 15 let, když mně začalo fascinovat umění. Rodiče k umění neměli moc přístup, a když jsem byl konfrontován s krásou umění, byl to jakýsi ohňostroj, který ve mně vzplanul. Chtěl jsem udělat to samé, chtěl jsem to kopírovat.

Výstava, která zahrnuje kolem 100 prací, z toho 30 výkresů a 70 fotografií potrvá už jen do 17. února.

Čtěte všechny články na téma rozhovorumění

Foto a zdroj: Erwin WurmAlbertina