19.06.2013 –– umění –– Tomáš Holý

Lidské tváře v emotivních, někdy až lehce mrazivě mysteriózních počinech. Tak pracuje mladý výtvarník Pavel Příkaský. Z kávové sedliny či jen tak ze skvrn na podlaze, sporáku nebo ulici vytváří vzpomínkové momenty na lidi spjaté s danými místy. Pohrává si tak smyšlenkou, že lidé vtiskují věcem či místům ducha, který se za čas náhle zjeví.

„První takové kresby vznikly z kávového lógru, ve kterém byl nějaký romantický nebo civilní výjev, to souviselo s tím, když se věští z kávové sedliny. Napadlo mě, že by v kavárně po hostovi zůstal obraz v jeho lógru. Třeba to, co ho čeká, ale později ty skvrny souvisely více s minulostí a pamětí místa. To už jsem je dělal v interiéru starého bytu, na kuchyňském sporáku, koupelně atd. Tady to mělo význam nějaké zachycené emoce nebo výjevu po předešlých obyvatelích bytu,“ zavzpomínal Příkaský na počátky svého projektu.

Právě emoce čí výjev ulpěly na daném místě a náhodně se objevily ve skvrně, tedy obdobně něco jako tvář Krista, která se čas od času záhadně někde zjeví. Obdobně je tomu pak s banální zapomenutou situací vlastně zapomenutých lidí, někdy je to romantické, někdy třeba útržky hádky. „Projekt se jmenuje Lidská skvrna, tedy Human Stain. Při jedné realizaci v galerii Prádelna Bohnice, která je v prostředí léčebny, jsem to nazval Chovanci a personál. Není zjevné, kdo je kdo, zůstávají jen tváře v rozlitých skvrnách, ale evokují nějaké napětí mezi těma dvěma stranami,“ popsal mladý výtvarník.

Naposledy tvořil například pro výstavu ateliéru Vladimíra Kokolii na Ostravské univerzitě. Rovněž se účastnil se stejným projektem designerské soutěže o nový vzhled vozů Seat, nakonec skončil druhý. Aktuálně uvažuje o skvrně ve veřejném prostoru. Obdobně se Příkaský dlouhodobě zabývá fragmentací, mizením, časem a vzpomínáním i na svých obrazech. Například v Cyklu Detektivka, který byl jeho diplomovou prací na pražské AVU, zachycoval výjevy z možného trestného činu. Obrazy se jakoby snaží zachytit odkrývání případu, tedy místo činu, svědectví a podobně. Malba je tak mlžná, rozostřená, převažují prázdná, bílá místa, prostě tak jako když se někdo snaží bloumat v paměti.

„Prázdná místa v malbě mají roli bílého místa v paměti, paměť selhává, podléhá subjektivnímu selektivnímu výběru. V obrazech se to projevuje velkým důrazem na prázdnou, přeexponovanou část obrazu a tím že jsou tváře postav nečitelné nebo přímo zakryté,“ uzavřel Příkaský.

Čtěte všechny články na téma malbaumění

Foto a zdroj: Pavel Příkaský