31.10.2010 –– média –– Kateřina Farná

Je považován za nejvýznamnějšího českého městského fotografa. Viktor Kolář, fotograf-chodec, svůj objektiv spojil zejména s Ostravou, průmyslem přidušeným městem bez půvabu na první dobrou, ale s výjimečným charismatem, které není pro každého. Nyní vychází jeho retrospektivní kniha fotografií nazvaná Ostrava.

Úspěšná symbióza Ostravy a jejího rodáka dala vzniknout řadě tematických knih. Tou poslední je publikace jednoduše nazvaná Ostrava (nakladatelství Kant), kterou Kolář sděluje svou úplnou zprávu o městě se zvláštní pachutí (lidského) konce, s rázovitými, od sazí života ušmudlanými figurkami. Pro jedny peklo, pro jiné ráj.

Fotograf dokázal uchopit duši slezské aglomerace, zachytit její pálivý dech i kolísavý tep. Možná mu k tomu pomohla, jak v předmluvě píše Jan Balabán, jeho emigrace v Kanadě, kde strávil pět let po zvratu v roce 1968: „Pobyl v cizině dost dlouho na to, aby svou zemi a především rodné město Ostravu uviděl ve světových souvislostech a měřítcích, a cena, kterou za svůj návrat zaplatil – zkušenost exilu ve vlastní zemi – mu dala schopnost uvidět rodné město a lidi v něm v nové, překvapivé perspektivě.“

V knize jsou zařazeny snímky od roku 1959 až po nedávná, notně odosobněná léta takzvaně moderní doby. Šťastné bylo rozhodnutí ignorovat chronologické řazení – i když právě to může mnohým vadit. Fotografie, které vedle sebe dělí i dvacet let, se tak mnohdy dostávají do konfrontace a nečekaných souvislostí. Některé záběry jako by vypadly s dílny surrealistů, působí nadpozemsky, zároveň se autor nezdává humoru.

Nejsilnější jsou snímky života v ulicích, tváří mluvících za vše. Kolář nevnímá lidi jako cizince, ale jako bratry a sestry ve stejném údělu. Má smysl pro detail, vyčkává na nejlepší kompozici, ačkoli podmínky nejsou ideální. Fotoaparát nosí v kapce, chce být neviditelný. Ukazuje unavené havíře odcházející ze šichty, přičemž vedle nich tančí folklorní soubor; muže kterak krmí labutě, zatímco za ním ukrajuje obří rypadlo další kus země; roztrpčené rodiny sedící na zastávce v čerstvých porevolučních letech. Jejich oči se do vás vryjí s takovou intenzitou, až mrazí.

„Hledám osobnost, vůdce smečky, výrazné typy, frajery, kteří chodí pyšně po ulici,“ říká v knize Kolář a zároveň přiznává, že toho, co chce fotit, je čím dál méně. „Lidi jsou si více vědomi vlastní existence a vědí, že se můžou fotografování bránit. Vyfotit malé dítě s matkou už skoro není možné, už nejsem neviditelný, jak jsem býval.“

Viktor Kolář (1941) absolvoval Pedagogický institut v Ostravě, za komunismu prošel řadou dělnických profesí. Z emigrace se vrátil do zaměstnání vykladače sochorů, poté se stal jevištním technikem Divadla Petra Bezruče a až v polovině 80. let se dostal na volnou nohu. Dnes vyučuje na FAMU.

V knize pochybuje, zda je vůbec fotograf: „Mívám silné pocity, že jím nejsem, a přijde mi, že jsem ty fotografie ani nedělal já.“ Viktor Kolář ale není jen obdivuhodný fotograf. Je rovněž úžasný vypravěč, citlivý malíř, básník všedního dne…

Foto a zdroj: Viktor Kolář