10.03.2011 –– umění –– Ondřej Krynek

V pařížské galerii Centre Pompidou vystavuje François Morellet průřez svou futuristickou uměleckou tvorbou, která v sobě snoubí geometrii, systematičnost a ironii. Výstava nazvaná příznačně Réinstallations přináší zdánlivě velmi moderní experimentální tvorbu, jejíž datace však začíná už v roce 1963. K vidění jsou více jak dvě desítky exponátů plné zářivých světel toužící po interakci návštěvníků.

François Morellet je u nás nepříliš známý francouzský sochař, malíř, rytec a světelný výtvarník, který si libuje v minimalistickém umění. Přestože je narozen v roce 1926, jeho tvorba včetně té nejstarší působí velmi současně, nadčasově až futuristicky a utvrzuje jeho jednu z předních pozic v současném francouzském moderním umění. Jeho čerstvě otevřená výstava Réinstallations se už podle názvu snaží najít díky opětovné instalaci i starších děl nový pohled na práci Morelleta, s důrazem na průkopnické objekty.

Samotná expozice v posledním patře Centre Pompidou je rozdělena jen boxy a volně stojícími stěnami. V nich a na nich je instalováno 25 děl o šířce dosahujících i více jak dvou desítek metrů. Už u vstupu téměř nevědomky narazíte na černé různě lomené čáry, které lemují výstavní prostor. Už to je umělecké dílo, které narušuje jen podrobná datace aktivit umělce. Následují první boxy v nichž je uvězněno například 40 000 červený čtverců v modrém poli se zakódovaným telefonním seznamem z roku 1963, instalace Rouge z roku 1964, jejíž nápis osvětlí až stroboskop po zmáčknutí tlačítka nebo Zdeformovaná Mona Lisa z roku 1964, která se díky větráku vlní natištěna na šátku v prostoru.

Zbylá část výstavy je věnována, až na nudné výjimky ze dřeva, umění z neonů a zářivek. Skvěle vypadají instalace na sebe kolmých modrých a červených zářivek z roku 1971 a 1972. Normálně jsou vypnuté a návštěvník je zapne stisknutím tlačítka na stojanu. Tím se rozehraje předem připravená symfonie zářivých barev blikající v předem definovaném rytmu. Pokud pomineme velmi futuristickou konstrukci ve tvaru tetrahedronů z hliníkových trubek uprostřed bílé kostky z roku 1971, další instalace jsou převážně experimentálními neonovými skladbami.

Skvěle vypadají jen tak povalující se červené Neons by Accident z roku 2003, které opravdu navozují dojem nehody i nekonečné kroucené neonové hadice Rococo z let 1997 až 2008, jejíchž tvar je založen na kroucení o jeden až deset stupňů. Vrcholem výstavy je lavina 36 od země se tyčících dvoumetrových modrých zářivek L’Avalanche z roku 1996, která byla poprvé instalována na vrcholu Zugspitze v Bavorských alpách ve výšce 2 964 metrů nad mořem. Přesvědčit se o tom můžete až do 4. července 2011.

Foto: Ondřej Lazar Krynek
Zdroj: Centre Pompidou