09.02.2014 –– umění –– Helena Veličová

V Esterházyho paláci Slovenské národní galerie se až do 23. března koná slovenská premiéra světoznámého divadelního režiséra, inscenátora a vizuálního umělce Roberta Wilsona. Výstava s příhodným názvem Videoportréty je výběrem 29 děl s názvem Voom Portraits, které Američan vytváří od roku 2004.

Poté co v roce 2011 přinesla agentura Pavleye Art and Culture do Bratislavy fotografie Davida Lachapella a o rok později díla umělecké dvojice René & Radka, se tentokrát opět rozhodli prezentovat uměleckou celebritu světových rozměrů, jakou je Robert Wilson. Kurátory výstavy jsou Noah Khoshbin a Matthew Shattuck, slovenskou odbornou spolupráci zastřešila Petra Hanáková.

V atriu Slovenské národní galerie i na celém druhém patře nás z displejů s plochou obrazovkou sledují osobnosti jako Brad Pitt, Johny Depp, Dita von Teese, Salma Hayek, ale i vznešená zvířata v podobě černého pantera, sněžné sovy či dikobraza. Jelikož jde o díla, jejichž součástí je světelná i zvuková stopa, musí být mezi nimi dodržován specifický odstup. Takto na sebe portréty mírně působí, ale zároveň se neruší.

Wilson inspirovaný působením v divadle a televizi i umělecko-marketingovými myšlenkami Andyho Warhola vytváří jakousi živou formu klasických portrétů. Na rozdíl od vnímání statických maleb a fotografií či dynamického videozáznamu, nás videoportréty mírně potrápí právě svou bilancí mezi těmito médii. Jde totiž o téměř nehybné pózy portrétovaných, jejichž gesta jsou zredukovány na jeden nebo dva pohyby, kteří navíc působí nezúčastněně, protože při natáčení dostali pokyn nemyslet na nic. Častokrát na videích s délkou od třiceti sekund do dvaceti minut, puštěním ve smyčce (Wilson se rád pohrává s myšlenkou nekonečného uměleckého díla), rozeznáme pohyb jen díky dýchání, mrkání či poklepáváním nohou.

V každém portrétu se odráží spolupráce kameramana, zvukaře, výtvarníka kostýmů, kadeřníka a make-up artisty, přičemž je natáčen v horizontálním formátu pro televize i kina a ve vertikálním formátu pro prezentaci na HD monitorech. Každý je vyroben v počtu tři kusů, jeden pro výstavu a dva na prodej. Tato složitost však není přítomna jen ve finálním výsledku. Wilson totiž již při počátečních idejích využívá a propojuje prvky z vysokého umění, hudby, tance, divadla, literatury, pop kultury, módy a médií. Díky tomu Johnny Deppa vidíme v barevném provedení fotografie ženského alter ega Marcela Duchampa, Rrose Sélavy od Man Raye z roku 1921. V portrétu Roberta Downeyho Jr. se zase díváme na Rembrandtovu Hodinu anatomie doktora Tulpa z roku 1632. Herec Steve Buscemi proslulý strašidelnými rolemi je zobrazen, jak si naprosto chladnokrevně podupávat nohou a žvýká žvýkačku za tělem mrtvé krávy. Tyto osobní a poetické výroky různých osobností, jak o nich Wilson rád říká, jsou podtrženi právě akustickou složkou portrétu od autorů jako Lou Reed, Tom Waits, Bernard Hermann, Michael Galasso či Big Black.

Jeho práce jsou popisovány jako krása ve vysokém rozlišení, ladně zpomalená a ideální zkalibrovaná. Videoportréty jsou nadčasové a univerzální, protože jsou určeny jak do galerií, tak do veřejného prostoru v podobě lightboxů, do obýváku či jako tapeta do mobilního telefonu. Současně s výstavou v SNG probíhá prezentace jeho děl v Louvre, kde jsou k vidění i portréty Lady Gagy, se kterou spolupracoval na projektu Artpop.

Čtěte další články na téma umění

Foto a zdroj: Robert WilsonSlovenská národní galerie