20.10.2010 –– média –– Pavel Dvořák

V rámci 24. Mezinárodního bienále v Brně, v sekci Osobnosti českého grafického designu, letos představují průřez tvorbou předního českého grafika, zabývajícího se především tvorbou písem, log a plakátů. Jan Solpera, ač to sám nerad přiznává, patří ke „klasikům“ českého grafického designu. Výstava je již druhou letošní retrospektivou k jeho významnému životnímu jubileu.

K výstavě vychází zdařilý katalog s názvem „… jen písmena a číslice“. Většinu prací sám autor opatřil kratičkým textem, kde se zmiňuje o inspiraci nebo o zajímavostech, které se k dílu vztahují. Katalog se tak stává zážitkem nejen vizuálním, ale také příjemným zprostředkováním upřímného pohledu na jeho tvorbu jako takovou.

Jak vnímáte současnou digitalizaci, to, že si může každý pořídit počítač a využívat jednoduše profesionální grafické nástroje?
Patřím k té generaci, která veškerou svojí práci dělala bez počítačů. Nedovedu na obrazovce myslet. Já, když dělám nějakou konkrétní věc, ji musím udělat na papír rukou. Třeba ve formě skici. Ale nedovedu přímo na monitoru tu věc udělat jako takovou, dotáhnout ji do té formy, jak to dokážou mladší generace a vlastně všichni mí studenti. Pro mě je počítač pomocník, nikoli spolupracovník.
Myslím si, že počítače jsou báječná věc. A do teď lituju, že jsem si je po té technické stránce víc neochočil. Vím, co od nich můžu chtít, ale nedovedu s nimi zacházet, aby mi sloužily tak, jak mi slouží štětec nebo tužka. Ale znovu říkám, je to generační záležitost.

Asi máte tu výhodu, že jste zažil období bez monitorů. My už bez nich nedokážeme myslet.
Já si myslím, že je to naopak moje nevýhoda…

V katalogu, který k výstavě vychází, píšete, že jste hodně využíval černou a bílou proto, že tehdy byla kvalita tisku výrazně horší. Takže ty černobílé plakáty vycházely lépe než ty barevné?
To nebyla otázka jenom digitalizace. To byla před listopadem otázka úrovně polygrafického průmyslu. Když jsem na tyhle výstavy vybíral knížky, kterých jsem udělal poměrně hodně, tak všechny byly úděsně blbě vytištěny. Teď vám i ta nejmenší tiskárnička dovede na dokonalém papíru odvést poměrně slušný tisk, což se nedá srovnat s tím, jak tehdy tiskly takzvaně špičkové podniky. Pro mě to bylo takové jakoby, nechci říci východisko z nouze, že mě vždycky ten kontrast černé a bílé velice zajímal a byl příjemný. Zároveň jsem měl jistotu, že ten plakát bude doopravdy takový, jak ho udělám.

Takže příchod kvalitnějších tiskových technik neznamenal pro vaší tvorbu boom barevnosti?
Ne, to vůbec ne. I proto jsem se nechtěl moc s počítačem skamarádit, chtěl jsem, aby to moje myšlení zůstalo takové, jaké je. Je to sice konzervativní, ale znáte to – starého psa těžko naučíte novým kouskům.

Dlouho jste učil písmo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde jste také studoval. Vzpomínáte na svá studentská, šedesátá léta?
Na první pokus jsem se nedostal. Bylo mi jasné, že musím ještě hodně kreslit. Rok jsem také vystřídal několik zaměstnání, jedno také v tiskárně, kde jsem rejpal do linolea. Tam jsem si uvědomil, že nechci být někde, kde musím vstávat na šestou, to bylo utrpení. Na podruhé už mě vzali, a byl jsem za to rád. Tehdá jsme byli v ročníku tři.

Jak se díváte na dobu komunismu?
Pořád to byl tanec v minovém poli. Naštěstí do těch písmenek nikdo moc nemluvil. Písmenka nebyla tak problematická jako výtvarný prvek.
Na škole jsem si uvědomil, že můžu zkusit vést ateliér podle své představy a ne podle představy vedení školy.

Jak tehdy fungoval vztah klient – grafik?
Měl jsem to štěstí, že jsem se nemusel moc podbízet. Zajímavé je, že když jste se setkal s blbcem, který byl v nějaké funkci, tak to byl podobná typ blba, jako je teď ten, který má hodně peněz.

Knížka, která k výstavě vznikla, se jmenuje …jen písmena a číslice, což je v souvislosti s vaší prací podle mě pochopitelné, srozumitelné a čitelné označená. Myslíte si, že právě tato slova vyjadřují vaši tvorbu?
Určitě, ke mně ta písmenka v raném období docela mluvila. Uvědomoval jsem si rozdíl v tom, že některé to písmo působí třeba agresivněji než jiné. Ten pocit z formy písma jsem vnímal docela brzo.

Vaše poslední retrospektiva se jmenovala Space Cowboy. Jak tento název vznikl?
To začalo tím, že Karel Haloun a Luboš Drtina za mnou přišli a říkali, že se ještě s Frantou Štormem dohodli, že by mi chtěli udělat výstavu. A já říkám, že jsem na to línej. A oni, že se nemám o nic starat, že to zadají ve škole jako úkol. Šel jsem se na to kouknout až po klauzurách, a byl to docela šok – brali mě jako „klasika“.
A jeden kluk si tam vzal moje široká tučná písmenka a přidal motiv Space Cowboy, a to bylo ono. Já vlastně chodím dvacet let takhle (ukazuje na svou „kovbojskou“ košili se sedlem), v džínech a džínových košilích.

(Poznámka redakce: Výstava Jana Soplery v Brně již bohužel skončila 3. října)

Čtěte samostatný článek Startuje 24. Bienále grafického designu Brno 2010
Čtěte samostatný článek Bienále Brno 2010 kompletně jako abstraktní kniha

Foto a zdroj: Jan Solpera