03.03.2013 –– události –– Kateřina Farná

Osmaosmdesátiletý Karel Malich patří mezi velikány českého moderního umění. Poctou jeho tvorbě je retrospektivní výstava světového formátu v Jízdárně Pražského hradu. Otevřena je do 8. května a ukazuje Malichovy slavné drátěné plastiky, klíčové objekty i pastely včetně řady dosud nezveřejněných originálů. Dohromady tři stovky děl vzniklých v období posledních padesáti let.

Malichovo dílo je považováno za nejodvážnější české umění srovnávané s přínosem Františka Kupky. „Jsem bytelnej od přírody. Chtěl jsem vědět, co všechno kolem mě a mezi mnou je, jak to roste a co to vyvádí,“ říká Malich, který nikdy nechtěl kopírovat. Vytvářel věci původní. „Kreslím si z rozkoše, ale nikdy to nepoužiju, protože se nedokážu opakovat,“ rázně odpovídá na otázku, jestli se na své rozměrné drátěné plastiky připravuje na papíře.

Malich je osvícený muž, nesmírně senzitivní a vnímavý. Vždy hledal rovnováhu, vnímal stopy v krajině, let ptáků, pohyby větví a mraků. Nepřehlédnutelné jsou jeho životní energie i peprný jazyk, jakým mluví a který vůbec nepůsobí nepatřičně. Začínal v 50. letech krajinomalbou, v další dekádě přešel k abstrakci a objevil dematerializaci sochy. Snažil se uchopit prostor zevnitř a zbourat pevný tvar. Zlom nastal počátkem sedmdesátých let, kdy již mezinárodně uznávaný autor nesměl publikovat svá díla a uzavřel se v ateliéru. Začal se zabývat proměnlivými energiemi a proudícím vzduchem, velkým tématem bylo a je světlo.

V šedesátých letech se dokonce věnoval stavbě kosmických měst, vymýšlel architekturu plovoucích domů, přemýšlel o svádění energie z blesků do podmořských sídlišť. Mimochodem studovat k němu chodil architekt Jan Kaplický.

Architektonického řešení expozice se zhostil Malichův žák a představitel nejsoučasnějšího umění využívajícího moderní technologie Federico Díaz, jehož tým odvedl prvotřídní práci. Instalace zavěšených, až levitujících struktur se stává dalším suverénním hráčem a pomáhá pochopit umělcovo uvažování o pevné hmotě jako o volně proudící energii. „Jo, líbí se mi to, jsem překvapenej, co toho tam je. Myslel jsem, že když je to nehmotný, že to bude obtížný dát dohromady,“ hodnotí Malich.

Prostor působí jako chrám světla, kde mohou bezpečně proudit myšlenky. Návštěvníka provádí na cestě ze tmy do světla, na cestě od obav k naději. Když vstoupíte do světa tohoto křehkého umění, možná se budete cítit jako poutníci na konci cesty, až omámeni a povznesení nad běžné starosti, protože Malichův výtvarný jazyk je univerzálně srozumitelný. Dotýká se nejzákladnějších věcí – lásky, soucitu, porozumění, pochybností, strachu i úzkosti.

Zásadním dílem je drátěná plastika s názvem Ještě jedno pivo? (1976). „Chodil jsem kreslit do hospod a kaváren, byl tam zvláštní klid, i když tam byl bordel a hučelo žvanění. Jednou do skicáku na koleně kreslím stůl a vidím, jak ke mně přicházejí nějaké nohy. To byla servírka a ptala se mně, jestli chci ještě pivo. A mě prdlo v bedně, páč jsem si uvědomil, že všechno, co o sobě vím, o svém těle, je naučený. Tam jsem si uvědomil, že ze sebe vidím jen kousek, tuším se, že vidím toho druhýho, a on to má stejně. Tak to vzniklo,“ popisuje chvíli, která jej katapultovala do zcela neznámých filozofických vod.

Přehlídka v Jízdárně vrcholí klíčovou plastikou Lidsko-kosmická soulož (1984 až 1988). V ní umělec ukazuje neviditelné souvislosti života a vesmíru: „Jedné noci jsem čuměl na oblohu, byla nádherná, nic tak čistého jsem v životě neviděl. Tma jak v pytli, bál jsem se trochu. Napadlo mě, že člověk a vesmír mají hodně společného, protože vznik člověka a vznik hvězd je podobný. Nemohl jsem ale ten název používat, tak jsem to pojmenoval Lidsko-kosmické spojení. Lidi by mě odsoudili, říkali by si, no to je sviňák,“ pousměje se.

I když Malichovo jméno zní silně po celém světě, nad chválou jen mávne rukou. Všichni prý máme nějaký osud: „S každým to nějak cvičí, já měl tenhle osud. Nepřemýšlím nad tím, já to prostě dělám.“

Čtěte všechny články na téma výstavaumění

Foto a zdroj: Karel Malich