23.04.2010 –– umění –– Veronika Šubrtová

V prostorách Domu U Zlatého prstenu probíhá dlouhodobá expozice s názvem Po sametu a podtitulem Současné české umění s přesahy do minulosti. Jsou zde prezentována díla umělců, tvořících v šedesátých letech, generace umělců osmdesátých let, umění devadesátých let a v neposlední řadě umění současné. To je dost úctyhodné množství děl, tvůrců a informací.

Vystavená díla pocházejí až na výjimky ze sbírek Galerie hlavního města Prahy, tím pádem neměli kurátoři Sandra Baborovská a Karel Srp úplně volné ruce co se týče výběru. Když člověk do Domu U Zlatého prstenu vejde, očekává výstavu bohatou na informace, která mu poskytne přehled o vývoji a tendencích českého umění od šedesátých let do dneška. S ohledem na název výstavy – Po sametu – se domnívá, že historický okamžik, kterým byla sametová revoluce, bude náležitě reflektován a bude ukázáno, jak se sametová revoluce podepsala na historii moderního českého umění. Namísto toho si návštěvník na úvodním panelu přečte: „Potlačením chronologického řazení a vzájemnou rytmizací umělců různých generací vznikají netušené paralely, otevírá se prostor pro nové výklady.“

Expozice je rozdělena do čtrnácti celků, každý z nich je pojmenován jedno až dvouslovným stručným názvem (například Na hraně, Pod tlakem, K věci, Ve hře). Divák je vržen mezi objekty, aniž by chápal souvislost mezi vystavenými umělci nebo jejich tvorbou. Výstava je takřka prostá popisků u jednotlivých děl, nikdo nic nevysvětluje. Co má společného experimentální hudba Milana Grygara s dadaistickou demonstrací Františka Skály? Co dělá mezi obrazy Petra Nikla, Jiřího Sopka a Stanislava Diviše nepochopitelný konceptuál Dominika Langa a Marka Meduny. Například v sekci „Industriál“ konfrontace sester Válových a Jakuba Špaňhela funguje dobře, ale je jistým přehmatem vystavit společně práce Adrieny Šimotové a Josefa Bolfa. Autoři sice tvrdí, že: „Smutek a emotivní napětí sjednocuje generační dvojici umělců“, ale ne každý musí mít takový pocit.

Celá jedna sekce zvaná Ztráta paměti je vyhrazena Janu Mančuškovi. Jedná se o videa, z nepochopitelných důvodů v angličtině, ke kterým je vytištěn český text, ale vzhledem ke špatnému světlu si jej nelze přímo v instalaci přečíst. Není možné si odpustit malou ukázku z textu: „Když je já, ty čeká, aby mohl být on. Nebo ona. Ono je moc třetí. Já a ty se přou o on nebo ona.“ Stejně jako ve Hře pozpátku, i tady je těžké pochopit, co se autor snažil vyjádřit.

Několik umělců (například Jakub Hošek nebo Evžen Šimera) vytvořilo svá díla přímo na místě, na zdi, jako neopakovatelné, nepřenosné malby, pouze pro tento galerijní prostor, pouze pro tuto výstavu. Na schodišti se například nachází povedená kompozice od Davida Böhma a Jiřího Franty nazvaná Světle černá, tmavě bílá. Je sestavena z osobitých surrealistických kresbiček provedených ve stylu současné komiksové estetiky.

Výstava Po sametu v Galerii hlavního města Prahy byla velkou výzvou, měla ohromný potenciál. Kurátoři měli k dispozici velké množství děl a úžasné prostory Domu U Zlatého prstenu. Přesto se tuto výzvu nepodařilo naplnit: od podobné výstavy je očekáváno, že bude mít informační charakter, v expozici však informace chybějí, divák se o minulosti (a současnosti) skoro nic nedozví, nepočítáme-li video, ve kterém se každý umělec měl vyjádřit ke své tvorbě, ale měl na to velmi omezený časový prostor. Výstava místo jako kompaktní dílo působí spíše jako koláž, sestavená z vzájemně nesouvisejících částí.

Foto a zdroj: Galerie hlavního města Prahy