10.09.2016 –– architektura –– Jakub Sochor

Letos uplynulo 45 let od úmrtí architekta Ernsta Wiesnera, absolventa vídeňské Akademie výtvarných umění a tvůrce, jenž výrazně dotvořil architektonický rejstřík meziválečného Brna. Wiesner, v moravské metropoli působící v letech 1919 až 1939, kdy uprchl do Anglie, přetvářel funkcionalistický tvarový rámec do osobitých, emocionálně laděných projevů.

Ernst Wiesner se narodil dne 21. ledna roku 1890 v tehdy uherských Malackách. Studoval stavební odbor brněnské Vyšší průmyslové školy, jejž ukončil maturitní zkouškou. Odtud pokračoval na vídeňskou Akademii výtvarných umění, kde působil pod vedením profesora Friedricha Ohmana. Ve Vídni setrval rok jako architekt. V roce 1919 však pramení jeho velmi plodné tvůrčí období v Brně, kde ztvárnil rozličné spektrum budov, mezi něž patří realizace vilové, obytné či administrační. Zde se také stal členem spolku Gemeinde der deutschen Architekten, zapsán byl rovněž v avantgardním sdružení Devětsil.

Již v roce 1919 ztvárnil puristickou Gutmannovu vilu, spočívající v dynamicky rozvržených a hladkou omítkou opatřených průčelích. Objekt spoluutváří sedlová střecha se třemi podkrovními okny, z nichž ta boční osově korespondují s okny vstupního průčelí. Výrazným rysem jsou keramické šambrány oken, jejichž motiv se opakuje u hlavního vchodu.

Obdobný tvarový přístup, jehož integrální součástí je důraz na ušlechtilé materiály a hladkou fasádu s decentními doplňky, byl použit při navrhování Moravské zemské životní pojišťovny, budované v letech 1921 až 1922. Mohutný objekt, s působivým kamenným ostěním oken a obkladem prvního podlaží z téhož materiálu, po pravé straně přiléhá k baroknímu portálu někdejších jezuitských kolejí, čímž dochází k zajímavému hmotovému kontrastu. Hned v následujících letech (1923 až 1925) byla v podobném stylu realizována sousední budova banky Union.

Mezi palácovými stavbami však vyniká palác Morava, jehož výstavba probíhala v letech 1926 až 1929. Objekt je pozoruhodný jednak barevným schématem exteriéru (kombinujícím strukturu železobetonového skeletu a jeho výplň v podobě režného zdiva), jednak hmotovým rozvržením – stavba postrádá konvenční uzavřený dvůr, díky čemuž nabývá dynamického objemového řešení. Absence dvora nadto zdůrazňuje vědecký podtext funkcionalistické architektury akcentující dostatek světla, prostoru a čerstvého vzduchu.

Mezi realizacemi Ernsta Wiesnera figuruje také dílo, které opouští světský charakter stavební činnosti a inklinuje spíše do oblasti sakrální architektury. Řeč je o fenomenální stavbě brněnského krematoria (1925 až 1930), jíž předcházela soutěž, ve které Wiesner zvítězil nad architekty Pavlem Janákem, Vladimírem Škárou a Antonínem Blažkem.

Krematorium sestává z logicky uspořádaných, na základě funkce jednotlivých provozů členěných hmot, které jsou odstupňovány – základem je mohutná podnož s režným obkladem, do níž je vsazena bílá obřadní síň lemovaná travertinovými jehlancovými pilíři. Podmanivost stavby je znásobena skutečností, že objekt krematoria korunuje městský ústřední hřbitov – tvoří jeho nepřehlédnutelný symbol, jenž v době zbudování objektu představoval také výrazný prvek horizontu Brna.

Objekt není jen stavebním počinem, nýbrž i zhmotněním snahy o vytvoření kultovního prostoru pro smuteční rozloučení se zesnulým. Obřadní síň postrádá boční okna, čímž je navozen pocit transcedence, přesahu člověka a jeho napojení na nebesa – veškeré světlo zajišťuje prosklená střecha, která síň zduchovňuje. Z katafalku je rakev přesunuta do provozní části krematoria, kde se dostává k žárovištím – tam je symbolické ztvárnění smutečního průvodu ukončeno, a sice splynutím zemřelého s nebem. Proto je v rámci architektonické kompozice stavby velmi důležitý komín, který představuje paralelu mezi pozemským životem a nebesy.

Čtěte další články na téma Brnovýročí

Foto: Muzeum města Brna